Ticho, které naplňovalo tísni srdce všech přítomných. Tisíce vojáků stojících v nekonečných řadách hledělo na krajinu před sebe. Čekala je ještě daleká cesta. Nebe bylo temné, jen místy mezi mraky vykukovaly hvězdy. Tak nesmyslná válka, jen kvůli jedinému slovu.
Byla to již léta, která uběhla od doby, kdy Gorból přísahal pomstu jejich vládci. Ano, dlouhých dvanáct let žily tyto dvě země v míru. To celé však bylo součástí léčky. Ve skutečnosti měl být právě onen mír záminkou k válce a tak se také stalo. Kdyby starý král prozradil svému synovi o slovoch Gorbóla, snad by se tak vůbec nemuselo stát. Avšak nikdy tak neučinil a nyní již bylo pozdě. Deset let bylo pozdě. Deset let byl král po smrti, deset let vládl zemi jeho syn. A ten, netušíc rozkolu mezi jeho otcem a Gorbólem, panovníkem sousední země, uzavřel s ním spojenectví. Avšak Gorból měl nesmyslné požadavky, které se měli stát důvodem rozkolu mezi těmito královstvími. A tento plán mu vyšel. Nyní nebylo úniku, nebylo možno použít právo vycházející z Velkého zákona.
Kdosi uhasil oheň, jediné světlo v nastávajcí temnotě, poslední střípek naděje v srdcích vojáků. Jen jediného z nich to... potěšilo. Pokud se tomu tak dalo říci, jelikož by si přál, kdyby tento okamžik vůbec nemusel nastat. Jenže okolnosti mu nedávali na vybranou. Nikdy netoužil po smrti. Přál si oženit se s Lié, ale osud jim nepřál. Přišla válka a pro někoho, jako byl Tiabrio, znamanala smrt. On nebyl bojovník, byl léčitelem. Zabíjení či uzdravování. Smrt či život. Byla to ironie, že právě jeho naverbovali do vojska. I když musel uznat, že to nebylo něja zvláštní. Téměř kařdý musel bojovat a on teoreticky splňoval základní podmínky. Mladý a svobodný. Jednoduché. Akorát, že on se spíš cítil jako vetchý stařík. A to ve všch ohledech. Nejen stavbou svého těla, ale i myšlením. Nikdy neholdovla rvačkám a způsobu života chlast a ženský. Znal tolik lidí, kteří nic víc než tohle nechtěli. On však miloval moudrost a skutečnou krásu, život, který má smysl. Chtěl, aby po něm zbylo víc, než pár zničených životů a pár dětí, které netuší, kdo je jejich otec a jejich otec zese neví, že existují.
Doběhl k řece. Tak. Slýchával, že nejkrásnější smrtí je zemřít mezi sirénami. Prý, že zcela zapomeneš, že se nemůžeš nadechnout. Krása jejich světa tě oslní, zapomeneš na své starosti a zemřeš tak šťastný. Lepší, než se zabodnout nebo vypít jed. A tisíckrát lepší, než zemřít v boji. Mnoho lidí bralo by to jako hrdinskou smrt. Jenže on by se nedokázal dívat na tolik utrpení. Na tolik lidí, kterým nedokáže pomoci. A umíral by s pohledem na tu bolest kolem sebe. Zemřel by v bolestech a trápil by se, že nezachrránil ty kolem sebe. Ne. takhle to bylo lepší. S trochou štěstí se Lié dozví, že zemřel v boji. A i kdyby se dozvěděla pravdu, tak by ho pochopila. To věděl. Ale stejně si nejspíš nikdo nevšimne, že zmizel.
Šumění větru pomalu mizelo a měnilo se v tichý, líbezný zpěv. Čím více se nořil do vody, tím hlasitější zpěv byl. Měli pravdu. Umíral a byk šťastný. Neboť, ať už šlo o výplod jeho fantazie nebo sirény měnily svou podobu, zemřel v náručí Lié.
Žádné komentáře:
Okomentovat