V dáli slyšela někoho volat své jméno. Ale on ji zradil. Podvedl. Zaveřla oči a pomalu se pohupovala na okraji útesu. Zaposlouchala se. Ano, už ji čekali. A kdosi tam dole prozpěvoval tu ukolébavku...
Seznámili se před třemi lety, když prala prádlo v řece. Hned se ji zalíbil. Ten večer ji vzal tančit, povídali si a jí připadalo, že je to ten pravý. Nebral ji jen jako ženu, někoho, kdo nesmí mít vlastní názor. Ne jen jako podřadného tvora. Rozumněl tomu, proč nesnese být ve společnosti své matky, která jí jen vyčítala každý krok či bohyb, jaký udělala. Ostatní říkali, že to dělá pro její dobro. Dobrá, ale co je špatného na tom, mít ráda hudbu? A copak snad může za to, jaké má vlasy? A najednou tu byl někdo, kdo ji vyslechl a utěšil. Ten večer nepřišla domů, nýbrž šla s ním. A on ji zpíval tu ukolébavku a hladil ji po vlasech. Po tak dlouhé době konečně neusínala s očima opuchlýma od pláče. Nebylo divu, že se do něj Meritelu zamilovala. A on do ní.
Před třemi měsíci se zasnoubili a dnes měl být jejich svatební den. Avšak včera večer na něco přišla. Jak mohl? Jak dlouho už měl jinou? Za normálních okolností by na to takhle nereagovala. Ale on byl její jediná naděje. Jediný způsob, jak začít žít. Z domu by se jinak nehla ani na krok. Nyní by k tomu všemu měla matka další důvod schazovat ji. Už to slyšela: ,Jak sis jen mohla vybrat takového muže? Ani tohle nezvládneš? Zůstaneš na ocet, protože kdo by si vzal takové nemehlo?' A měla pravdu. Nikdo. A jen proto teď všechno končilo.
Naposledy se zhoupla a pak už padala. Padala vstříct tomu zpěvu. Věděla, že jsou to sirény, ale když zavře oči, tak to snad zažije znovu. Ucítí to samé, jako před třemi lety, když mu poprvé usínala v náruči. A ukončí to stejně. Tedy aspoň ve své mysli. Nejprve ji obklopila chladivá voda. Cítila dotyk něčích rukou, slyšela tu píseň a na její tváři se objevil její poslední úsměv.
Žádné komentáře:
Okomentovat