Dobrá nálada zmizela jako mávnutím proutku. Je to jako hudba. Dokud zní, cítíš ji. ale ve chvíli, kdy koncert skončí si nemůžeš vzpomenout, proč Ti přišel tak úžasný a dokonalý. hudba byla krásná, to ano, ale krásné hudby jsi už slyšel tolik a žádná nebyla jako tahle. Jen když ji znovu uslyšíš pochopíš. Koncert skončil a já si nedokážu vybavit, proč jsem byla tak radostná, co jsem v tu chvíli cítila.
Když jsem odcházela na tramvaj, zase jsem si vzpomněla. Jeden chhlap tam po mně házel pohledy. Raději nechci vědět proč. A já si vzpomněla na pondělí. Vduchu jsem na toho chlápka nadávala. Proč mi ho musel připomenout? A má dobrá nálada byla pryč. Doufala jsem, že ho uvidím. Ano, bylo to nemožné. Tak malá pravděpodobnost, snad menší, než že dnes zemřu... A přesto jsem celou cestu domů doufala... marná naděje. Věděla jsem, že kdybych směla pohlédnout do těch očí, bolelo by to. Víc než teď. A přesto vím, že by to za to stálo. Ten pocit, silnější, než cokoliv dalšího.
Nejúžasnější, co jsem kdy zažila. A přesto bych si přála, aby to bylo pryč. Ale to bych pak cítila všechno ostatní. A to nechci.
Ano. Bolí to. Není to vidět, není to cítit. Rentgeny to neodhalí a ani nejskučenější doktoři na to neznají lék. Bolest na duši.
Nejhorší a zároveň to nejlepší, co jsem kdy cítila.
Žádné komentáře:
Okomentovat