Až jednoho dne spatří Ethiene východ Slunce, navrátí se Deorien nazpět.
,,Padlým andělům křídla nevracíme!" řekla Meomori, matka krásy Ethiene před jejím odchodem do Dolů Smrti. A přesto dcera Slunce nikdy nepřestala doufat ve spravedlnost, ve svůj návrat zpět mezi Národ. Ona nebyla tím, koho hledali. Neznala jméno vraha, který chladnokrevně zavraždil Bezejmennou vlčici a to se jí také stalo osudným před Soudem. chtěli slyšet jméno. A ona nevěděla víc, než že je to elf. Neznala víc, než ona slova, která řekl, než utekl: ,,Až spatříš, Ethinie, znovu Slunce východ, navrátí se Deorien zpět."
Teď už chápala jejich význam, ale tehdy jim nerozuměla. Ano, nyní už by jim jméno řekla. Ale došlo jí to až příliš pozdě. Co víc mohla udělat teď, než čekat a věřit, že nebude první, po kom kat vztáhne svojí zkrvavenou ruku? Nic, zhola nic. Kdyby měla svá křídla, snad by dokázala upláchnout, snad by nehleděla smrti do tváře naposledy, snad by uletěla katovi bez tváře...
,,Ne, já ne! Prosím! Mě ne!" křičela jedna vyzáblá dívka. Ethiene věděla, že křičí marně, ale přesto ji bylo jasné, že by křičela taky. Na malý okamžik se jejich oči střetly. Ethiene si nedokázala představit, že by tohle malé, křehké stvoření dokázalo něčemu nebo někomu ublížit. Bylo to takové nic, vyzáblé tělíčko vypadalo, že se asi každou chvíli zlomí, dlouhé hnědé vlasy jí trčely na všechny strany a v jejích očích se zračil strach. Bylo jen těžké uvěřit, že tohle je člověk. Ale ne vždycky vypadala takhle. Bývala to velice krásná a usměvavá dívka, ale v Dolech se změnila k nepoznání. Ani vlastní matka by jí nepoznala.
Dívka sebou najednou škubla. Nikdo to nečekal, snad ani ona sama. Stisk povolil a ona neváhala. Byla sice slabá, ale ne natolik, aby se alespoň nepokusila o útěk. Sama nevěděla, kam běží. Užívala si ten náhlý pocit volnosti, bohužel ne dlouho. Tvrdě dopadla na zem. Věděla, že je to konec. Věděla, že její smrt nebude rychlá a bezbolestná, jaká měla být původně. A přesto svého činu nedokázala litovat.
Ethiene musela jednat rychle. Buďto teď a nebo nikdy.
,,Padlým andělům křídla nevracíme!" řekla Meomori, matka krásy Ethiene před jejím odchodem do Dolů Smrti. A přesto dcera Slunce nikdy nepřestala doufat ve spravedlnost, ve svůj návrat zpět mezi Národ. Ona nebyla tím, koho hledali. Neznala jméno vraha, který chladnokrevně zavraždil Bezejmennou vlčici a to se jí také stalo osudným před Soudem. chtěli slyšet jméno. A ona nevěděla víc, než že je to elf. Neznala víc, než ona slova, která řekl, než utekl: ,,Až spatříš, Ethinie, znovu Slunce východ, navrátí se Deorien zpět."
Teď už chápala jejich význam, ale tehdy jim nerozuměla. Ano, nyní už by jim jméno řekla. Ale došlo jí to až příliš pozdě. Co víc mohla udělat teď, než čekat a věřit, že nebude první, po kom kat vztáhne svojí zkrvavenou ruku? Nic, zhola nic. Kdyby měla svá křídla, snad by dokázala upláchnout, snad by nehleděla smrti do tváře naposledy, snad by uletěla katovi bez tváře...
,,Ne, já ne! Prosím! Mě ne!" křičela jedna vyzáblá dívka. Ethiene věděla, že křičí marně, ale přesto ji bylo jasné, že by křičela taky. Na malý okamžik se jejich oči střetly. Ethiene si nedokázala představit, že by tohle malé, křehké stvoření dokázalo něčemu nebo někomu ublížit. Bylo to takové nic, vyzáblé tělíčko vypadalo, že se asi každou chvíli zlomí, dlouhé hnědé vlasy jí trčely na všechny strany a v jejích očích se zračil strach. Bylo jen těžké uvěřit, že tohle je člověk. Ale ne vždycky vypadala takhle. Bývala to velice krásná a usměvavá dívka, ale v Dolech se změnila k nepoznání. Ani vlastní matka by jí nepoznala.
Dívka sebou najednou škubla. Nikdo to nečekal, snad ani ona sama. Stisk povolil a ona neváhala. Byla sice slabá, ale ne natolik, aby se alespoň nepokusila o útěk. Sama nevěděla, kam běží. Užívala si ten náhlý pocit volnosti, bohužel ne dlouho. Tvrdě dopadla na zem. Věděla, že je to konec. Věděla, že její smrt nebude rychlá a bezbolestná, jaká měla být původně. A přesto svého činu nedokázala litovat.
Ethiene musela jednat rychle. Buďto teď a nebo nikdy.
Žádné komentáře:
Okomentovat