Ticho. To ticho, které panuje na ulicích, když na chodník dopadnou první kapky. Ticho před bouří. A pak se ozve první hrom, objeví se první blesk. Déšť houstne. Kdesi za kopce, uhodil blesk do stromu. Hoří. Umírá. Křičí a jeho křik nese vítr vdál. Ale nikdo ho neslyší. Nikdo mu nepříjde na pomoc. Plameny šlehají k nebi. Dřevo praská, jak ještě včera večer praskalo u táboráku. Pláče dnes obloha, pláče nad stromem. Pláče, ale slz je málo na to, aby uhasily oheň, jež spaluje žiivot Posvátného stromu.
Slyším, jak les pláče, jak sténá pro umírajícího bratra. Ale není to nic platné.
A popel rozfouká vítr po loukách a lesích, údolích a kopcích. A pozdě budou lidé naříkat nad mrtvým stromem, pozdě budou lkát. Ale brzy zapomenou na strom, co tam kdysi stál. Brzičko rozpadne se památný kámen jak ten strom mrtvý v prach. A tenhle příběh zbude jen ve vzpomínkách. A ze vzpomínky se jednou stane jen příběh, který se vypráví dětem před spaním. A i na ten se jednou zapomene. A v tu dobu, kdy jedině stromy z nedalekých hájů budou pamatovat na to, co Bouře způsobila, se lidem zasteskne po stínu vysokého a mocného stromu a rozhodnou se vysadit zde nový. Po léta bude strom růst a mohutnět, po léta budou na něm rašit zjara listy, vykvétat květy. Ale jednou opět ztmavné obloha a spustí se déšť, budou slyšet hromy a vidět blesky a jeden z nich udeří na místo, kde stojí mocný strom, který zde vysadil Lid sobě i nám pro potěchu.
A déšť se mísí s mými slzami, slzami, které vytékají z mých očí pro strom. Pro jeden neobyčejný strom.
Žádné komentáře:
Okomentovat