...

Chtěla bych upozornit, že články zde zveřejněné, které nejsou psány tím rádoby "ručním" písmem, jsou z mého bývalého blogu a jsou relativně "staré".

sobota 26. listopadu 2011

Povídka|A zase tam stála...

Došly mi pozdravy.

Povídka do školy, v "prodlužované verzi. Ta původní je lepší. tak nevím, proč zveřejňuji tuhle.

A zase tam stála. A já pořád nedokážu pochopit proč. Vždycky to je stejné: ze školy jde rovnou sem, v ruce drží knížku a na uších má sluchátka.Tak že bylo takřka nemožné nevšimnout si dnešní změny: v ruce místo knížky držela malý balíček a vypadalo to, že na někoho čeká. Nervózně se rozhlížela ze strany na stranu, vytahovala se na špičky a kousala do rtu.
Už jsem si začínal myslet, že nikdo nepřijde, když tu se najednou zpoza rohu vynořila mužská postava oblečená v tmavomodrém plášti a vysokých, černých holinkách. Nikdy jsem ho tady neviděl, pomyslel jsem si.
Byl velice mladý, vlastně nemohl být o mnoho starší než my. Prohodili spolu spolu pár slov (o čem, to netuším, stál jsem příliš daleko na to, abych jim rozuměl) a pomalým krokem se vydali směrem k náměstí. Povídali si, smáli se a já měl, bůh ví proč, takový zvláštní, nepříjemný pocit.
,,Začíná pršet, vážně chceš jít do parku?" řekl on.
,,Já mám déšť ráda, ale máš pravdu, že sedět v něm venku asi není nejlepší nápad."
,,Tak kam bychom tedy mohli jít? Hmm... už to mám, máte tady někde nějakou čajovnu nebo kavárnu?"
,,Samozřejmě!" podívala se na něj takovým tím spůsobem jako: Co si to o mém městě myslíš?
O chvíli později jsme už všichni tři seděli (nutno podotknouti, že já u jiného stolu, než oni) v teple kavárny "Modrá mince" a popíjeli teplý čaj. Onen nepříjemný pocit však stále nepolevoval, ba naopak sílil. Svíralo se mi srdce a bylo mi špatně od žaludku. Ani důvěrně známá vůně horké čokolády paní Krátké mě neuklidňovala. Tahle čokoláda byla touhle svojí vlastností proslulá. Paní Krátká vždycky říkala: ,,Když jste nervózní, přijďte k "Modré minci". Já vám naliji čokoládu a hned se budete cítit lépe!" Možná to zní jako vychloubání, ale z vlastní zkušenosti vím, že to vždy funguje. Nebo alespoň do dnešního dne fungovalo.
Co se to se mnou děje? Nikdy mne nic nerozhodilo tak jako tohle. A že jsem důvodů k rozhozenosti měl požehnaně! Tak třeba tehdy když jsem nesl podnos s dortem. Byl jsem ještě malý a tak jsem přes dort nic neviděl. Do cesty mi vběhla kočka a já zakopl. Dort mi vyklouzl z rukou a letěl vzduchem přímo do klína mojí třídní učitelky. Dovedete si představit, jak moc jsem druhý den nechtěl do školy? Máma mě tam tehdy musela doslova dovléct...
Nebo když mě teta Agáta vzala na horskou dráhu a mě se udělalo špatně. Teta mi přes ten hukot větru nerozuměla a tak se ke mě naklonila a... no, dál už si to domyslíte.
Z přemýšlení mne vytrhl až její smích.
,,Ale prosím tě, myslíš, že bych to nedokázala?!" říkala na oko naštvaně.
S úsměvem jí odpověděl:,,Co já vím, co moje sestřička dokáže a co ne?"
Ten pocit, který mnou projel, byl ochromující. A já najednou pochopil, že to, co jsem cítil, byla žárlivost. A taky jsem teď s určitostí věděl, s kým půjdu na ples.

Žádné komentáře:

Okomentovat