Moderní bajka aneb po vzoru pohádek

Zdravím!

Moderní bajka aneb po vzoru pohádek

,,Šprte! Šprte!" pokřikoval na Kubu Honza. Kuba přidal do kroku a doufal, že už brzo zazvoní a Honza se svými kumpány budou muset na hodinu.

,,Ale notak, Kubíčku! Měl bys odpovědět, je to přece slušnost a ty přece nechceš být neslušný, viď?"křikl za ním Martin. Pak se začali smát, jakoby Kubova mlčenlivost byla rozkazem k smíchu.

Konečně zvoní! pomyslel si Kuba a pospíchal do třídy.

A tak plynul čas den co den. Jednou už to Kuba nevydržel: ,,Ty... Cos to...?"

,, Ale, Kubíčku, snad by ses nechtěl prát?" odpověděl uštěpačne Honza.

,, Jo, chtěl!" řekl, ale už v tu chvíli toho litoval. Vždyť se neumím prát! Sotva školní tašku unesu! Takový já jsem silák.

,,Dobře, já ti odporovat nebudu, sám sis vybral."

A už se Honza vrhnul na Kubu. Kuba se snažil seč mohl, ale Honza byl silnější a Kubu přepral. Kuba měl tělo samá modřina a aby toho nebylo málo, zrovna kolem šla paní učitelka Hrubá a když viděla, že se tam seběhla rvačka, popadla oba chlapce a táhla je do ředitelny.

Pan ředitel je požádal, aby mu řekli, co se stalo. Oba dva řřekli, že byli tím druhým vyprovokováni. Nebyla možnost, jak zistit, který z nich mluví pravdu. Sice u toho byl několik dalších kluků, ale všichni patřili do Hnzovy party, takže by samozřejmě podpořili Honzovu verzi. Poslal tedy zatím oba chlapce do třídy.

Když byla hodina asi v polovině, otevřely se dveře a v nich stála zástupkyně ředitele. Došla k naší třídní učitelce a předala jí dva dopisy. když hodina skončila, zavolala si Kubu s Honzou a každému jeden z nich podala: ,,Toto dejte doma rodičům. Chci, aby to rodiče podepsali a zítra mi to přinesete!" Honza byl na podobné věci zvyklí, ale Kuba? Jetšě nikdy nedostal poznámku a žádný učitel mu nevynadal. Tohle pro něj byla potupa...

,,Luci, to je taková nespravedlnost! On mi nadával a... no řekni, co jsem měl dělat?"

,,Hmm... možná nemáš sílu v rukou, ale jsi chytřejší než Honza, ne?"

,, A co to má co dělat s tím dopisem?" podivil se Kuba.

,,Přemýšlej! Brzy proběhne soutěž Tělocvičný hlavolam. Honza ještě nikdy neprohrál. Všechno, co se týká sportu mu jde, ale jakmile by měl začít o něčem uvažovat, tak je v koncích. Stačí, když budeš trchu cvičit a porazíš ho!"

,,To nezní špatně. Jen.. myslíš, že na to mám?"

,, Samozřřejmě že ano! Jak říkám, občas si zaběhat a udělat pár dřepů a máš to v kapse. Takže platí?"

,,Platí."

Ukázalo se, že pod pojmem "trochu cvičit" si oba předsttavují něco jiného. Kuba však zatnul zuby a pilně trénoval a ačkoliv pořád patřil k těm nejnešikovnějším sportovcům téhle školy, rozhodně se zlepšil dost na to, aby mohl Honzu porazit.

A závod začal. Honza vedl. Kuba rychle začal plnit první úkol. ,,To je lehké!" zasmál se. Rychle napsal odpověď a vydal se dál.

A už doběhl do cíle. Postupně přiběhnu všichni závodníci. Porota počítá body. Hlavní porotce povstává. Vítězem je... Jakub dvořák z 8.B! Kuba vstává a kráčí k porotcům. Ti mu gratulují a předávají mu medaili...

A Honza odchází a všude kolem sebe slyší: ,, Porazil tě šprt! Kuba je lepší než ty!"

Inu, kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.

Veršovaná dvojbajka: O lišce a zajícovi

Část první: Špatný je les

Zvědavá liška povídá,

že les už se jí zajídá.

Prý že není nóbl dost

že nechce jen k jídlu kost.

Prý poběží k silnici:

,, Sbohem, pane zajíci!"

A už pelášila z lesa ven.

Víc už nestráví tu ani den.

A to už slunce stromy prosvítá

a liška plánuje si,

že do vesnice zavítá.

Ale jak pak se tam dostane?

Nějak to jíti musí, ne že ne.

Tu kolem ní proletělo

(holé bylo, nic nemělo)

auto značky Fofr.

Když tu náhle, co to je?

auto támhle parkuje.

,,To mám štěstí," libuje si.

,,Navštívím s ním víc než lesy!

Mě se hodí víc než jim.

Jsme přec liška, všechno vím!"

Nechal motor puštěný,

ten človíček praštěný!

Liška auto rozjela,

daleko nedojela.

S autem to dobře dopadlo

a lištičku napadlo:

,,Jaká já jsem hloupá byla!

Pacičku si poranila."

Pýcha předchází pád.

Část druhá: Sama samotinká

Všude si na ni ukazovali,

tiše se jí posmívali.

Z chyby své se poučila

avšak samotinká byla.

I ti co jí odpustili,

raději s ní nemluvili.

Na co tuhle zátěž mít,

když můžu mít chvíli klid?

Zajíček ji plakat viděl

a za sebe se náhle styděl,

že jí nepomohl,

i když pomoct mohl.

,, Neplakej již lištičko,

ty jsi naše sluníčko.

Vždycky jsi nás pobavila

i když sama smutná byla.

Teď jsme se špatně chovali,

když jsme tě špatnou nazvali.

A jestli s bolavou nohou jsi jim přítěží

tak tvými přáteli mohou být jen stěží.

Pojď raději k nám domů,

víš, tam do stínu stromů."

A tak si liška malá

zase s někým hrála.

Ostatní se omluvili,

že tak hrubí na ní byli.

A ona se jen usmívala

a hodně štěstí všem jim přála.

A tak byli liška se zajícemm nejlepšími přáteli.

Byli spolu každý den, včetně nedělí!

V nouzi poznáš přítele.