Vánoční povídka

Vánoční povídka (divadlo)

Vánoční povídku jsem poprvé viděla ještě než jsem chodila do školy. Pamatuji si jen úvodní upozornění na vypnutí mobilních telefonů a moji nejoblíbenější scénu. K té se ale dostaneme později. Představení se mi určitě líbilo, protože když jsme na něj měli jít po letech znovu, hodně jsem se těšila.

Příběh vypráví o chlapci, který se na štědrý den ztatí svému otci. Prožívá pak malé dobrodružství, když hledá cestu domů.

Díky své fantazii(věku, chcete-li) si z toho nic moc nedělá a vlastně se mu i jeho putování líbí. Někteří dospělí si myslí, že snít je hloupé. Ale není. Díky snění snáze překonáme náročná období, zkrátíme si dlouhou chvíli či zpříjemníme cestování. Když sníme, pomáhá nám to zapomenout na naše starosti, můžeme cestovat vesmírem či umět čarovat.

Já mám tenhle příbeh hodně ráda. Má své kouzlo, ukazuje nám svět z jiného pohledu. Na chvíli člověk vidí očima dítěte, které se nešťastnou náhodou připletlo do světa dospělých, kde je pro něj všechno velké, ale o to víc zajímavé.

Snad z každé části tohoto příběhu cítíte atmosféru Vánoc. Ten klid a pohodu a zároveň ten spěch a stres. Čas plynne nesouměrně, chvíli splašeně běží jak o život a pak se skoro zastaví, kráčí pomalými kroky zasněženou cestou...

Představení je spestřeno různými komickými scénkami a vtipnými rozhovory. Já mám hodně ráda tuhle scénku:

Policie se ptá, jak mu doma říkají:

,,No, my si doma říkáme zalto."

,,A jak ještě?"

,,No občas mi ještě maminka říká sluníčko, ale hlavně zlátóó."

Nejhezčí to je, když slyšíte tenhle rozhovor naživo. K tomu je potřeba slyšet, jak to říkají a jak to hrají. Takhle to vlastně vyzní dost nezajímavě. Ale to většina věcí.

Při představení také částečně improvizují, někdy si dělají legraci třeba z aktuálních zpráv a situací. Je obdivuhodné, jak přirozeně na to zvládnou reágovat.

Je to jedno z těch představení, na která zvládnu chodit znovu a znovu a nikdi mě to neomrzí. Vřele doporučuji!