Společnost pro rozvoj starých dobrých pohádek

Předem chci upozornit, že cílem textu nebylo nikoho urazit.


Princ vysvobodí princeznu, pak si jí vezme a žijí spolu šťastně až do smrti. Jenže musí to nutně znamenat, že žijí spokojený život? Může být vůbec král šťastný? O čem se dohadují pohádkové bytosti? Jak se cítí drak ve chvíli, kdy mu někdo usekne první z 12 hlav?
Na všechny tyto hledá odpověď SRSDP(Společnost pro rozvoj starých dobrých pohádek), která se jíž 12 let věnuje ChPSDP(charakterům postav ve starých dobrých pohádkách).

2000 let v udoucnosti

Povídka, kterou jsem psala do Aurory...

 

Kdo jsme? | Harry Potte FanFic

Nepíšu Fanfiction. Ale mne vždy zajímalo, jak by tyhle rozhovory proběhly.

Zajímalo vás, jak to vypadalo po smrti Snapea? Já vždy chtěla vědět, jak by mluvil s Harrym. Tak jsem to sepsala. Velká část celé povídky se odehrává bez Harryho, pouze s Brumbálem. Nedozvíte se nic nového, spíš je to jako ohlédnutí se, usmíření.

Bezbarvá...

Ticho, tiše, potišeji

něčí kroky lesem spějí...

strážce domu zvěře zdejší

pravil, kdo jest nejkrásnější.

To já jen tak, úvodně. Jakou minci máte nejraději?

No, nyní již k podstatě článku...

Joža Úprka: Evropan slováckého venkova (Valdštejnská jízdárna)

Ačkoliv mám umění ráda, na tuto výstavu se mi ani moc nechtělo. Avšak byla jsem příjemně překvapena, neboť obrazy zde byly vskutku krásné. Nejvíce mne snad oslovil obraz Pro pérečko. Mnoho obrazů bylo v tmavších, matnějších, smutnějších barvách, ale tento obraz nikoliv. Celý byl projasněný, radostný a snad byl i veselejší, nežli malby z poutí, protože na nich je ono štěstí spojeno s určitou dobou, je svým způsobem "vynucené" okolnostmi a ne všichni lidé jsou zrovna skutečně šťastní, kdežto z tohoto obrazu mám pocit, že jak dívka vázající květinu, tak chlapec, kterému ji podává, mají ze života radost.
Obdivuji, jak pan Úprka realisticky zachytil tváře lidí. I kdybyste totiž neviděli celý obraz, neznali jeho název, věděli byste, jak se asi člověk na obrázku cítí.

Je mi velmi sympatické, jaké téma si pro své malby vybral. Mnoho umělců spíš malovalo lidi vznešené, urozené, známé. On však nikoliv. Vybral si vesnické obyvatelstvo, to, které možná mnozí považovali za horší. Ukázal ostatním krásu tohoto života, kouzlo slováckých tradic. Dokázal, že i v tom nejnuznějším člověku je mnoho hezkého, že krásně se dá zachytit i třeba žebrák(to dokazuje další z mých oblíbených obrazů Žebrák).
Zaujaly mne též jeho náčrty k jednomu z nejznámějších obrazů Jízda králů. Téměř prázdný papír s několika čarami mu posloužili jako takový "předobraz" jeho konečného výtvoru. Já jen stěží dokázala rozeznat stromy a pan Joža Úprka v tom dokázal spatřit celý obraz.
Někdy si musíte stoupnout trochu do větší vzdálenosti od malby, aby jste rozpoznali, co na ní je. Platí to zvláště u některých krajinek, jelikož když u nich stojíte moc blízko, tak vidíte jen barevné fleky, když ale trochu poodstoupíte, spatříte kopce, louky, lesy a pole. Je pro mne záhadou, jak dokázal toto namalovat, jelikož při malovaní nemohl být tak daleko od obrazu.
Já byla z výstavy nadšená a pokud by měl někdo zájem, doporučuji ji navštívit.

Národní galerie Praha (Valdštejnská jízdárna)

Londýnské áno.

Ahoj.
Chtěla bych nový fotoaparát. Ono... na první pohled fotografie vypadají dobře(co se kvality týče), ale musím je hodně zmenšit, hodně upravit a stejně nejsou ostré. Mám dojem, že za to mohu já. Ale dělal to i před tím pádem(ten ho rozbil definitivně :D), tak nevím.

Omlouvám se, úprava je nucená vyfocením vlasů(vpravo dole ) :D

Více v celém článku...

Ota Pavel: Zlatí úhoři

Pár let po válce jsem zatoužil jít aspoň jednou s Karlem Proškem na ryby a tak jsme se s nejmladším synem Otou vydali na Bránov. Ta noc byla na lov úhořů špatná, ale nám na tom nezáleželo a k dovršení onoho krásného večera jsme přeci jen jednoho chytli.

,,A to jsem byl já," pravil úhoř. ,,Je pravda, že jsem byl tehdy pěkně naštvanej, no kdo by taky nebyl, když vás věšej na lípy a vy chcete bejt ve vodě, ale já už jim to dávno odpustil! Tuhle knížku jsem taky četl a rozhodl jsem se, že vám o ní něco řeknu. Měli by si jí přečíst ti, kteří rádi rybaří, protože se toho hodně dozví o rybách hlavně jak je lovit... teda to vlastně ne! Nic takového tam není!

No dobrá, tak je. Ale přece byste nás nešli chytat! Na rybářích mi vždycky vadilo, jak si s rybkami hrají a pak je usmažej nebo co se to s rybama dělá. Rozumím tomu, když je to za války, to máme málo jídla i my a to jsme jen maličký ryby, ale jindy? Vím, ulovit velkou rybu je jako získat trofej, jako když doplujeme z řeky do moře a nebo z moře zpět do řeky... ale když jsi představím, že bych byl na jejich místě, nedokázal bych sníst tu rybu."

Povzdechl jsem si. Raději vám ani nebudu říkat, kolik ryb jsem ulovil a co byli zač, protože bych asi úhoře trochu urazil a navíc se to všechno dočtete v synově knize.

Velkou část života jsme prožili za války. Hned na jejím začátku mi sebrali buštěhradský rybník, pak poslali mé starší syny do koncentráku a chvíli před Vánoci tam poslali i mě. Je skoro zázrak, že jsme válku všichni přežili. Ota sice zůstal smaminkou doma, ale ani on to neměl jednoduché. Byl jediným mužem v domě a tak musel zastat mnoho práce. Tajně chodil na ryby ke starému rybníku, ale jednou ho tam chytili dva neznámí muži. On utíkal a utíkal a náhle se ped ním vynořil pan Záruba- to byl tehdy totiž porybný- a řekl mu jen: ,,Křič!" Tehdy ho tak zachránil a ještě mu poradil, kam má chodit na ryby. Říkám si, že vlastně aspoň něco nám válka přináší dobrého: Lidé stojí více při sobě, více si pomáhají.

,,S tím nemohu než souhlasit. Já tedy válku nikdy nezažil, ale z vyprávění starších úhořů o ní mnoho vím. Avšak přeci jen na vás mám jeden dotaz. Říkáte, že když roste hodně hub, bude válka. Teď mi ale vysvětlete: Jak to poznají úhoři?"

Písnička holčičky

Kapičko modravá,

hvězdičko zlatavá.

Pověz mi sluníčko,

napověz maličko...

Kde moje maminka

vpodvečer usíná?

Usíná pod keři...

Kdy v lásku uvěří?

Usíná pod dubem...

Budem či nebudem?

Usíná na slámě...

Pomož svojí mámě!

Hřbitovní...

Kříž vedle kříže,

natěsnané na sebe...

Koukáš ven skrz mříže,

chceš zas spatřit nebe.

Ale čeká tě jen hrob,

hřbitovní zeď...

Říkají hop nebo trop.

Máš-li křídla, leť.

Ostatní na hrobě pár andělů mají,

že ty je mít nebudeš před tebou tají.

Život je hra a tobě holt nepadlo šest,

za svoje činy musíš následky nést. 

Příběhy mrtvých| Tiabrio

Za obrázky vděčím ©, © a ©

Ticho, které naplňovalo tísni srdce všech přítomných. Tisíce vojáků stojících v nekonečných řadách hledělo na krajinu před sebe. Čekala je ještě daleká cesta. Nebe bylo temné, jen místy mezi mraky vykukovaly hvězdy. Tak nesmyslná válka, jen kvůli jedinému slovu.

Byla to již léta, která uběhla od doby, kdy Gorból přísahal pomstu jejich vládci. Ano, dlouhých dvanáct let žily tyto dvě země v míru. To celé však bylo součástí léčky. Ve skutečnosti měl být právě onen mír záminkou k válce a tak se také stalo. Kdyby starý král prozradil svému synovi o slovoch Gorbóla, snad by se tak vůbec nemuselo stát. Avšak nikdy tak neučinil a nyní již bylo pozdě. Deset let bylo pozdě. Deset let byl král po smrti, deset let vládl zemi jeho syn. A ten, netušíc rozkolu mezi jeho otcem a Gorbólem, panovníkem sousední země, uzavřel s ním spojenectví. Avšak Gorból měl nesmyslné požadavky, které se měli stát důvodem rozkolu mezi těmito královstvími. A tento plán mu vyšel. Nyní nebylo úniku, nebylo možno použít právo vycházející z Velkého zákona.

Kdosi uhasil oheň, jediné světlo v nastávajcí temnotě, poslední střípek naděje v srdcích vojáků. Jen jediného z nich to... potěšilo. Pokud se tomu tak dalo říci, jelikož by si přál, kdyby tento okamžik vůbec nemusel nastat. Jenže okolnosti mu nedávali na vybranou. Nikdy netoužil po smrti. Přál si oženit se s Lié, ale osud jim nepřál. Přišla válka a pro někoho, jako byl Tiabrio, znamanala smrt. On nebyl bojovník, byl léčitelem. Zabíjení či uzdravování. Smrt či život. Byla to ironie, že právě jeho naverbovali do vojska. I když musel uznat, že to nebylo něja zvláštní. Téměř kařdý musel bojovat a on teoreticky splňoval základní podmínky. Mladý a svobodný. Jednoduché. Akorát, že on se spíš cítil jako vetchý stařík. A to ve všch ohledech. Nejen stavbou svého těla, ale i myšlením. Nikdy neholdovla rvačkám a způsobu života chlast a ženský. Znal tolik lidí, kteří nic víc než tohle nechtěli. On však miloval moudrost a skutečnou krásu, život, který má smysl. Chtěl, aby po něm zbylo víc, než pár zničených životů a pár dětí, které netuší, kdo je jejich otec a jejich otec zese neví, že existují.

Doběhl k řece. Tak. Slýchával, že nejkrásnější smrtí je zemřít mezi sirénami. Prý, že zcela zapomeneš, že se nemůžeš nadechnout. Krása jejich světa tě oslní, zapomeneš na své starosti a zemřeš tak šťastný. Lepší, než se zabodnout nebo vypít jed. A tisíckrát lepší, než zemřít v boji. Mnoho lidí bralo by to jako hrdinskou smrt. Jenže on by se nedokázal dívat na tolik utrpení. Na tolik lidí, kterým nedokáže pomoci. A umíral by s pohledem na tu bolest kolem sebe. Zemřel by v bolestech a trápil by se, že nezachrránil ty kolem sebe. Ne. takhle to bylo lepší. S trochou štěstí se Lié dozví, že zemřel v boji. A i kdyby se dozvěděla pravdu, tak by ho pochopila. To věděl. Ale stejně si nejspíš nikdo nevšimne, že zmizel.

Šumění větru pomalu mizelo a měnilo se v tichý, líbezný zpěv. Čím více se nořil do vody, tím hlasitější zpěv byl. Měli pravdu. Umíral a byk šťastný. Neboť, ať už šlo o výplod jeho fantazie nebo sirény měnily svou podobu, zemřel v náručí Lié.

Příběhy mrtvých| Meritelu

Za obrázky vděčím ©, © a ©

V dáli slyšela někoho volat své jméno. Ale on ji zradil. Podvedl. Zaveřla oči a pomalu se pohupovala na okraji útesu. Zaposlouchala se. Ano, už ji čekali. A kdosi tam dole prozpěvoval tu ukolébavku...

Seznámili se před třemi lety, když prala prádlo v řece. Hned se ji zalíbil. Ten večer ji vzal tančit, povídali si a jí připadalo, že je to ten pravý. Nebral ji jen jako ženu, někoho, kdo nesmí mít vlastní názor. Ne jen jako podřadného tvora. Rozumněl tomu, proč nesnese být ve společnosti své matky, která jí jen vyčítala každý krok či bohyb, jaký udělala. Ostatní říkali, že to dělá pro její dobro. Dobrá, ale co je špatného na tom, mít ráda hudbu? A copak snad může za to, jaké má vlasy? A najednou tu byl někdo, kdo ji vyslechl a utěšil. Ten večer nepřišla domů, nýbrž šla s ním. A on ji zpíval tu ukolébavku a hladil ji po vlasech. Po tak dlouhé době konečně neusínala s očima opuchlýma od pláče. Nebylo divu, že se do něj Meritelu zamilovala. A on do ní.

Před třemi měsíci se zasnoubili a dnes měl být jejich svatební den. Avšak včera večer na něco přišla. Jak mohl? Jak dlouho už měl jinou? Za normálních okolností by na to takhle nereagovala. Ale on byl její jediná naděje. Jediný způsob, jak začít žít. Z domu by se jinak nehla ani na krok. Nyní by k tomu všemu měla matka další důvod schazovat ji. Už to slyšela: ,Jak sis jen mohla vybrat takového muže? Ani tohle nezvládneš? Zůstaneš na ocet, protože kdo by si vzal takové nemehlo?' A měla pravdu. Nikdo. A jen proto teď všechno končilo.

Naposledy se zhoupla a pak už padala. Padala vstříct tomu zpěvu. Věděla, že jsou to sirény, ale když zavře oči, tak to snad zažije znovu. Ucítí to samé, jako před třemi lety, když mu poprvé usínala v náruči. A ukončí to stejně. Tedy aspoň ve své mysli. Nejprve ji obklopila chladivá voda. Cítila dotyk něčích rukou, slyšela tu píseň a na její tváři se objevil její poslední úsměv.

Příběhy mrtvých| Freoien

Feroien padal. Nejvyšší z vodopádů Tienne, tak krásný a divoký, nespoutaný. Všichni jej milovali, ačkoliv v jezeře pod ním již zhynulo mnoho lidí. Ačkoliv si vzal mnoho ze zdejších obyvatel. A přesto byl pro svou krásu stále obdivován.

Tak proč nemohli mít rádi i jeho? Zabil jen jednou, ve vzteku a nechtěně. Netoužil po ničí smrti, to skutečně ne. Ale co měl dělat? Tohle si nikdo nesměl k jeho dceři dovolit. I kdyby sama chtěla... ne. Nesměl jí ublížit. Zjizvené tělo? Pirátství? Útěk z domova? A k tomu všemu jeho jedinou dcerušku, Giovenne, přiměl ten odporný Poleak Hedvocp.

Bylo to před 9 lety, tehdy bylo Giovenne pouhých 7 let. Feroien putoval za obchodem do města, ale cesta byla dlouhá a tak se k branám dostal až k večeru. Byla zrovna doba slavností a v hostincích už nebylo msto. A tehdy poznal pana Hedvocpa. Zdál se býti milý a pozval Feroiena k sobě domů, ať přý u něj přespí. A tak se z nich stali přátelé. Podal mu pomocnou ruku, když potřeboval.

Poleak k nim od té doby jezdil každý rok v době slavností na návštěvu. Velmi si rozumněl s Giovenne. Ze začátku proti tomu Freoien nic neměl, jenže letos... šel nabídnout pár koláčků a čaj svému jedinému děťátku. Ale to co uslyšel... zděsil se.

,,Dotek tvých jemných vlasů na mé tváři vzbuzje ve mne tak slastný pocit... ale tvé tělo..." dotknul se Poleak její hebké ručky, ,,Je až tak dokonalé až není dokonalé vůbec. Je tak krásné, až je ošklivé..." šeptal.

,,Ale neboj se. Odjedeme spolu na moře. Ještě dnes v noci utěčeme. Tak svlékni své jemné šaty,sám tvé tělo zjizvím, bojíš-li se sama takto učinit."

Tu už otec nevydržel to a vtrhl do dívčiny ložnice. Vytáhl malý příruční nožík a třikrát bodl do těla svého ještě před malou chvílí přítele.

Nepopravili ho. Soudce nejvyšší pravil, že neprohřešil se tolko, jak jiní, co na svobodě jsou. Avšak lidé ten názor zřejmě nezdíleli. Jak měl dál žít? Nešlo to snést. Vlastní dcera i žena ho zavrhly. A tak mu nezbilo, než skočit.

Běžně lidé loučí se se světm slovy sbohem či nashledanou. LIdé, co zhynuli ve vodním náručí, řekli by jen Dokonalost.

Příběhy mrtvých| Leikeló

Za obrázky vděčím ©, © a ©

Dotkla se kůry stromu. Slyšela zpěv vodních sirén. Tichý a tesklivý, mrazivý a přesto lákavý. Tóny vábili tisíce poutníků procházejícíh přes bažiny, kolem řek či jezer, do hlubin vod, tam, kde vládnou dívky oděné jen v zářivých šupinách, se suknicí z vodních řas místo nohou a vlasy jemnějšímy než je to nejjemnější peří. Do království věčné tmy, do království ryb a dávno ztracených věcí. Mnoho lidí se nechalo vtáhnout do klidných vod Tienne, nejstarší ze zemí Starého i Nového světa. Jejich bezvládná těla leží ukryta pod vrstvami písku a jejich rodiny je již nikdy nespatří.

---

Bylo to již dávno kdy Leikeló pobíhala při břehu řeky a sklouzla po mokrém kamínku. neuměla plavat a tak její tělíčko klesalo dolů. Ponejprv spatřila to nejkrásnější, co na světě existuje. Všude kolem ní bylo plno života. Pestrobarevné rybky kolem ní proplouvaly, jakoby snad byla jen smítko prachu. Vždy slýchávala, že ryby se lidí bojí a že od nich plavou pryč, ale tyto ne. Proplouvaly kolem ní, občas se jí i nějaká dotkla a všechny ji vyzívaly svými pohledy, ať plave s nimi. A pak zaslechla tu nejkrásnější hudbu, jakou kdy v životě slyšela. Už věděla, kam rybky míří. Mířily k té hudbě. K libím tónům, které vycházely z úst sirén. Tu náhle se Leikeló dotkla čehosi studeného. Ve tmě nerozeznala, o co šlo a neměla čas to zjišťovat, neboť ji vytáhl tehdy ještě mladý Eren Retvald.¨

Dnes však již dobře věděla, co dno řeky ukrývalo. Bylo to tělo. Tělo mrtvého člověka, člověka, který již nikdy nespatří světlo světa.

Od té doby uběhlo bezmála 15 let, z malé a hloupé Leikeló vyrostla slečna na vdávání. Všichni by o ní stály, jen jediný ne. On zná její tajemství. Leikeló se ma brzy vdát a ví, že ho prozradí... A že zůstane úplně sama. Řekne, že touží po onom zvláštně slastném dotyku mrtvého těla. Bojí se těch nehybných těl ukrytých v královstvích sirén, ale zároveň mají magickou moc, která jí přitahuje. Neví proč, ale ti, kteří skončí pod vodou, nikdy enzestárnou. Jen omládnou. Nikdy jejich chladné a hebké tváře neprožerou červy. Zůstanou takoví, jací byli, kdy zemřeli. A Leikeló ta zvláštní dokonalost vábí. A tak se rozhodla. Vše bude mít šťastný konec. Nikdo si nezničí žvot tím, že si ji vezme, otec si neuřízne ostudu, až bude prozrazeno, co mělo zůstat skryto a ona se nebude celý život trápit bytím na tomto světě. Ještě jednou uslyší ty sirén písně zprostřed vody. Ještě jednou se dotkne krásných tváří poutníků, než se sama mezi ně přidá.

_______

Příběh o Leikeló je první z řady 8+1 příběhu. Každý z 8 příběhu vypráví o jednom člověku, který se rozhodl zemřít. Každý k tomu má jiný důvod, ale druh smrti si vybrali stejný. 9 příběh pak bude takovým zakončením, shrnutím a propojením předchozích 8 příběhů.

Celá tato 9ti dílná povídka navazuje na projekt "1000 a jeden příběh", který tu představím v blízké době

Layouty

Nepovedený, jednoduchý. Ale i tak nebyl hotov za 1 minutu. Na layout se koukněte tady.

Za minulý článek se omlouvám, jen sem se potřebovala vypsat, vypovídat.

Nejsem na tom nejhůř ze všech, to vím sama.

Nálada už je teď lepší- mám to za sebou.

Tak zatím!

Žádné avatary, žádné bonusy prostě nic. Náhled je tady. Docela se mi líbí, ale prostě mi to poslední dobou nejde, tak že hrůza hrůzoucí...

Jsem z něj nadšená asi jako provozovatel obchodu ze zloděje. No, mohlo to být horší :) Kristen to na té fotce hrozně sluší :*

A kde tu hrůzu najdete? No, ta je tady, jak jinak :-/.

No nic :)

Jinak jsme dneska byly na výletě, tak že mě pěkně bolely nohy, argh :/ :P

-A hlavní věcí je layout. Už jsem ho dělala dávno. Je až pro leden. ale to se ztratí :D Takža tadyhle. A ke stažení zatím

TADY

Kopírovat max. se zdrojem strange-person.blog.cz! veškeré dotazy směřujte na strangeperson@seznam.cz.

Tento layout byl vytvořen pro jistou slečnu, tu ale blog nebavil a tak ho opustila. Prozatím je layout k dispozici tam. Naprosto ohavné šílenství, splácané za 10 minut a snad ani to ne. Naprosto se mi nelíbí ty obrázky. Barevná kombinace ano, ty jakoby "oobláčky podél stran taky, ale to je vše. No nic, dál vás už zdržovat nebudu. Layout je tady!

Ten avatar nemá s layoutem nic společného. Jen jsem něco plácala v PS. A ten layout? Původně pro tenhle blog, nakonec jsem ten program nepřipravila. Jedině ty dvě fotky. První článek z 24 plánovaných. No nic. Tak tady vám ho dávám ke stažení. Obrázky ©&©

Náhled

Stahuj!

Nebo na email strangeperson@seznam.cz.

Layout původně patřil jiné slečně(z "reálu"), ale ta s blogem skončila, tak nač ho mít strčený v šuplíku? tady ho máte v celé jeho kráse.

NÁHLED

STAHUJ!

Peklo.

Muhehe. Jsem opět mírně mimo. Vážně. Všimli jste si někdy toho, že když se vám někdo nelíbí a vy se líbíte jemu, tak si toho hned všimnete a když se líbí vám a vy jemu, tak si nevšimnete ničeho, pomalu ani, kdyby vám to řekl? Hehe. máte rádi oči? Já taky. Koho se ptám? Asi sama sebe. Takže mám EHm. Hurá, Vánoce.

Promň, nejsem schopna napsat souvislý text. Takže..... co je zač tahle... grafika? Původně začátek designu. Jenže... nelíbilo se mi to. Takže... jsem nechala jsen ten pekelný začátek(mělo to býti podzimní, takhle osamoceně je to jenom peklo :D Ale můžeto býti cokoliv, fantazii se meze nekladou) a je z toho podklad. Rozměry to má na vršek designu, může to být cokoliv. Řekněmě, že je to textura. Nežádám nic, jen při neexistujícím použití prosím o zdroj... ale holt... nevydávat za své.

Prvnía nejlepší varianta. Tu mám nejraději.

To jsou takové krvavé vlny, řekla bych.

BYla ještě třetí, ale to byla nekvalita jak se patří, takže měla smůlu. Tak sbohem.